Jak pražská filda a české dráhy získaly konkurenci v chaotičnosti

18. října tu začala výuka. Tedy měla tu začít výuka. A někomu snad i začala. Ale mně ne. A to jsem se tentokrát do školy opravdu těšila. A tak jsem v pondělí v deset naklusala do školy a začala pátrat po kýžené učebně. Ne, nemají tu pět budov ze 13. století propojených dohromady, mají tu jednu z 50. let, ale vymysleli naprosto dokonalý systém, jak zmást studenty. Mají tu stejně číslované učebny, jen některé označují římskými číslicemi a jiné arabskými číslicemi. Takže já hledala místnost H tři. Když mi srdce zajásalo a já objevila H III, zjistila jsem, že tam se vyučuje analytická algebra či kýho výra. A tak jsem musela hledat dál. Nakonec jsem H 3 objevila. Studentů tam bylo dost, jen učitel poněkud scházel. A když scházel už půl hodiny, zavolal kdosi ze studentstva na sekretariát a tam mu sdělili, že tato přednáška odpadá. No, škoda, že se neuráčili to napsat na internet, nebo alespoň na dveře učebny. Ale tak co, jednou jim to prominu, řekla jsem si.
Co se ale nestalo. Podobným způsobem mi odpadla i přednáška druhá, i třetí, i čtvrtá... Konala se pouze jedna.Takže myslím, že propříště se už nebudu tolik zlobit na naši Růžičkovou, až napíše na web, že hodina odpadá, co nejpozději to půjde a co nejvíce dospodu, aby si toho všimlo co nejméně studentů, hlavně ale, že to tam vůbec napíše.

A jak získaly konkurenci ČD? S Češkou Vendulou jsme se rozhodly, že si uděláme výlet do Mohuče. Je to pěkné město kousek od Frankfurtu, za půl hodiny S-bahnem tam člověk je. Tedy, měl by být. Jenže byla sobota a chvíli po poledni. A hrál se fotbal. A já zjistila, že fotbal Němci prožívají nejen v okolí Dortmundu. Čili vlak úplně nacpaný, vzduch asi takový jako kdybyste jeli v pivním sudu a další a další lidi se pořád valili, protože tato linka jezdí přes stadion. A jak se tak valili, tak vlak rozbili a začala apokalypsa. Všichni museli vystoupit, vlak znemožnil průjezd vlakům následujícím, z amplionu se linulo jedno hlášení za druhým, po dvacátem hlášení už jsem nerozeznávala, jestli pani mluví německy nebo anglicky.
Dojely jsme. Byť Vendula přes Wiesbaden a obě o hodinu později. Ale Mohuč je moc hezká, doporučuju a Frankfurt s Schalke remízoval.

Zázraky se dějí!

O to se s vámi musím podělit!
Mám souseda Palestince.
Nejprve jsem z něho měla trošku strach, protože vypadá jako bouchač, má plnovous a na dveřích plakáty Ju-jutsu a čínských bojovníků. A taky palestinskou vlajku a na ní nějaké arabské nápisy, u kterých asi radši ani nechci vědět, co znamenají. Hned první den mě tři hodiny mučil tradiční, ukvičenou arabskou hudbou, která neměla žádný rytmus (alespoň já jsem ho tam neobjevila) a jediné slovo, kterému jsem rozuměla a které se neustále opakovalo, bylo Habibi ( =miláček).
Po tomto úvodním šoku jsem se ale jednou dala s Sharafem v kuchyni do řeči, přičemž výsledkem bylo, že jsem od něj vyfasovala krabici rýže a arabská hudba se z jeho pokoje linula několik dní za sebou jen příležitostně a ve snesitelné formě (už to začínalo mít i náznaky rytmu). Začala mi svítat naděje, že to s tím mým sousedem nebude tak hrozné nakonec. Jenže chyba lávky. Tři dny byl klid a pak to začlo. Arabská hudba začala být ještě hlasitější a umňoukanější, aby se to vyvážilo tak to začal prokládat německým rapem a na dobrou noc si (mi) pouštěl elektronickou hudbu.Několik dní po sobě. Kdyby tam věčně neměl tlupu svých dalších arabských kamarádů, tak bych překonala lenost, vstala z postele a šla mu něco říct. Takhle jsem nechtěla dělat pyžamovou show a v duchu doufala, že ho dojde seřvat někdo jiný. Což se samozřejmě nikdy nestalo.
Ale jak jsem napsala nahoře, zázraky se dějí. Dneska se mě došel Sharaf sám od sebe zeptat, jestli mě ta jeho hudba nááhodou neruší. A že se omlouvá. A že se polepší. A že kdyby přeci jenom byl ještě někdy hlasitější, tak stačí zaklepat a on to ztlumí.
Takže mi zase svítá naděje. No, uvidíme.

Knihovna ve věži

Není to tak dávno, co jsem se při hledání andragogické knihovny pravidelně ztrácela ve sklepeních nebo na dvorku filozofické fakulty. A když jsem se ztrácet přestala, tak nám knihovnu přestěhovali do Celetné, do přízemí přímo vedle vchodu do budovy. A tak jsem přišla o romantická zákoutí a nevymetené pavučiny na Palachárně.
Tady ve Frankfurtu ale o dobrodružství spojená s výpravami do knihovny opět nebude nouze. Knihovny pedagogiky, společenských věd i psychologie jsou totiž ve věži! A to ve věži ne hned tak ledajaké. Ano, Frankfurt je plný různých "věží", ale tahle jim všem kraluje. Představte si opravdu nevábný, opravdu starý a opravdu vysoký panelák. Hnus už od pohledu. Jaké bylo ale mé zhrození, když jsem zjistila, že zevnitř to není o mnoho lepší a že čím více tu kterou knihovnu potřebuju, tím výše ve Věži je. Takže pedagogika v 15. patře, společenské vědy v 17. patře a psychologie v 37. patře. Bezva. No co mi ale zbývá, o zkouškovém budu muset s Rymešem a dalšími diskutovat nad nějakým referátem a ten referát musím z něčeho vytvořit. A tak jsem sebrala odvahu a nastoupila do výtahu stejně odporného a starého, jako je celá budova. Pěkný pocit to nebyl. Klepalo se tam všechno, mě nevyjímaje.
Knihy jsem ale sehnala, knihovníci je orazítkovali (ano ano, Němci stále ještě hrají v knihovnách na razítka) a sdělili mi, že výpujční doba je u některých mých knih dva dny a u jiných dva týdny. Toll. Za dva dny referát na základě německé literatury "určitě" vyplodím a navíc se už moc těším na další jízdu do 37. patra. Jen doufám, že když jim tam ten výtah jezdí už padesát let, že se neutrhne zrovna letos a zrovna se mnou.
Zkrátka až budete někdo chtít nějaký adrenalin, přijeďte do Frankfurtu. Je ho tu dost a je zadarmo. 

Jak se z kola hrůzy stala cyklodračice

Rozhodla jsem se, že si koupím kolo. V Münsteru jsem měla svého fialového draka, na kterého jsem nedala dopustit, ani když mu náhle prasklo brzdové lanko a explodovala pneumatika. Tady jsem si ale řekla, že tedy dobrá, mám-li tu svůj budoucí bicykl používat i v zimě (a polští meteorologové nám předpovídají zimu ne hned tak ledajakou), koupím si kolo dámské, se širšími pneumatikami a nesjetým vzorkem, torpédem (čili bržděním "dozadu"), krytem na řetěz a funkčním světlem. A s tímto předsevzetím jsem vyrazila na sobotní bleší trh.
Prodejců s kolama tam bylo spousta, ale mým požadavkům vyhovovalo jen několik kusů z jejich nabídky. Po bližším ohledání, zjištění ceny a podobně se mi zalíbilo jedno zelené dámské kolo, a tak jsem si řekla, že ho vyzkouším i jízdně. Světla svítila, brzdy brzdily, přehazovačka přehazovala, sedlo pružilo. Tak jsem ho za pade koupila. Turecký prodavač mi nákup schválil a jak že jsem udělala dobře, že to kolo je prostě skvělé. A jen tak mimochodem dodal. že kdyby přece jenom byl nějaký problém, ať se u něj příští týden stavím, že bude na blešáku opět.
No, asi chlap jeden vykutálená věděl moc dobře, proč tu větu na konci dodal. Jen co jsem se od blešího trhu vzdálila natolik, že už to bylo blíž domů než zpátky tam, začaly se dít věci. Sedla jsem na sedlo a sedlo se otočilo tak, že jsem zadek měla dole a špička sedla směřovala téměř kolmo nahoru. Přehazovačka přestala přehazovat, kolo začlo vydávat podivné zvuky, při šlapání drhlo a jet nějak "v rytmu" se taky rozhodně nedalo. I ten zvonek přestal zvonit. Lidi si mohli hlavu vykroutit, aby tu moji krasojízdu viděli. Horor. Měla jsem chuť hodit kolo do křoví a utéct nebo ho postavit nezamčené na náměstí, že by ho třeba někdo ukradl, nebo ho v prvním cykloobchodě prodat třeba i jen za 5 éček. Nakonec jsem se s ním ale přeci jen dohrabala ke koleji, kde jsem ho i zamkla a řekla si, že nejlepší bude ho příští týden hodit na hlavu tomu Turkovi.
Jenže pak jsem večer na salse potkala Erica, jehož nevlastní tatínek je vášnivý kutil a ještě k tomu vášnivý cyklista, čili v danou chvíli ideální kombinace a Eric mi nabídl, že se na to v neděli můžeme spolu mrknout.
Po jízdě hrůzy na předměstí Frankfurtu jsme dorazili k Ericovům. Eric začal tahat jednu bednu s nářadím za druhou, takže to vypadalo nadějně. Když ovšem k povolení matky začal brát kleště a o klíče ani okem nezavadil, říkala jsem si, co mě to napadlo jít spravovat kolo s Američanem, že to nemůže dopadnout dobře, vzpomínala jsem na staré dobré časy v Münsteru, kdy zlaté české ručičky mi vyměnily píchlou duši i brzdové lanko během chvilky (tímto tě zdravím, Míšo :-) ) a přestala jsem doufat v lepší zítřky s lepším kolem. Eric ale po hodině moření se s jednou matkou odhodil svou mužskou ješitnost a zavolal svého nevlastního německého tatínka, který je ještě ze staré školy a umí vzít nářadí do ruky. A tak mi pan Uli spravil sedlo, odstranil defekt, který způsoboval hlučnost jízdy a diagnostikoval rozbitou přehazovačku, se kterou jsem druhého dne šla k vyhlášenému opraváři kol. Skutečně byl problém v přehazovačce, oprava stála jen 8 éček, což je na zdejší poměry vysloveně zadarmo. A tak teď moje kolo jezdí, brzdy brzdí, zvonek už zase zvoní, jen to přední světlo přestalo svítit. No co. Nemůže být všechno dokonalé. Ale už je to prostě moje milovaná cyklodračice. A navíc jsem se díky ní skamarádila s celou jednou německo-americkou rodinkou. Takže díky Ericu a díky ty Turku jeden!

Frankfurt není Německo

Co se vám vybaví, když se řekne Německo a Němci? Pominu-li druhou světovou válku a věci s ní spojené, tak mně se jako první vybaví slova jako pořádkumilovnost, ordnung, disciplína, byrokracie, dodržování pravidel, slušnost v jednání. Půl roku jsem strávila v Severním porýní - Vestfálsku, kde o přistěhovalce taky není nouze a přesto se všechna ta typicky německá pravidla dodržují. Ve tři hodiny v noci chodci stojí na přechodu, když svítí červená, i když široko daleko není vidět jediné auto. Po cyklostezkách se jezdí zásadně jen ve správném směru, i když to znamená, že někdy musíte přejít tři přechody, než se na ten svůj správný směr dostanete. V restauracích jsou milí podle hesla "Zákazník - náš pán". V autobuse se zásadně nevystupuje předními dveřmi, protože je na nich napsáno Kein Ausgang. Atd.
Ve Frankfurtu je všechno přesně naopak. Chodci přecházejí mimo přechody, chodí na červenou naprosto všude a vždy, je jedno, jak moc je daná silnice frekventovaná a že za nimi stojí policisté, do toho všeho troubí auta, prostě blázinec skoro jako v Řecku.
Cyklisté si taky hlavu moc nelámou, po které že straně to jedou a zda je to vůbec cyklostezka anebo pěší zóna a jestli jim na křižovatce svítí červená nebo zelená.
V autobuse se vystupuje všemi dveřmi, na nějaké Kein Ausgang se nehraje - nehrají na to pasažéři ani řidiči. Díky bohu.
Co mě překvapilo ale úplně nejvíc a co jsem si myslela, že se v NĚMECKU prostě NEMŮŽE stát, to byl včerejší zážitek v jedné restauraci. To bylo tak:
Po kurzu salsy jsme se rozhodli (já, ještě jedna Češka, Albánec a Američano-Němec), že se podíváme do centra a zajdeme si někde na nějaké pití. Albánec Va., který v Německu žije již osm let, rozhodl, že nás vezme do vyhlášeného frankfurtské podniku. Vypadalo to tam pěkně, navíc měli i terasu a vzhledem ke zdejším celkem teplým večerům a nocím, jsme se rozhodli, že posedíme venku. Objednali jsme si zdejší specialitu Apfelwein. Po chvilce nám slavný Apfelwein přinesli a Vendula poznamenala, že to je divné, že přeci v lístku je psáno, že to má být 0,25l a najednou před sebou máme půllitr. Když jsme na to upozornili číšníka, řekl nám, že to máme smůlu, že malé Apfelwein není. Je jenom velké a to stojí 4 Eura. Ale že protože už nám to donesl, tak to holt budeme muset vypít a zaplatit. Nějak si ale neuvědomil, že má čest s východoevropankama, které na dvě Eura hledí, s Američanem, který hledí na své principy a s Albáncem, který si rád dělá srandu z lidí. A tak jsme vypili sklenici jen do poloviny a řekli, že víc neplatíme. Na to číšník začal tropit hysterické scény, že nechceme platit, popadl Erica za rameno a táhnul ho někam do útrob podniku. Trochu jsem se bála, že už se s Ericem víckrát nesetkám. Naštěstí se ale přeci jen vrátil, vrátil se i číšník a že zavolá policisty. To jsme mu všichni svorně odkývali, že ano, to budeme jen rádi. Místo policistů ale zavolal šéfa, takového arabského bouchače v mikině a teplákách.
Arab: Tak o co tu jde?
Číšník: Oni nechtěj platit. Oni nechtěj platit. Oni nechtěj platit.
Eric: Chtěli jsme malé Apfelwein, on nám přinesl velké a když jsme mu říkali, že to nesouhlasí, tak s tím nic nedělal.
Číšník: Tak jste to vůbec neměli pít. Oni nechtějí platit. Oni nechtějí platit.
Arab: A kolik stojí to velké? (hledí do lístku, v lístku o velkém není ani čárka, číšník říká, že 4). Tak to uděláme na 3. Co pro vás znamená to jedno Euro? (na číšníka) Ty sis nevšiml, že ukazují na to malé? Tys jim neřekl, že malé není?
Číšník: Na to přece nekoukám, co mi kdo ukazuje. A to jsem jim neřekl, že malé není, oni měli přece sami říct, že nechtějí to velké. Oni nechtějí platit.
Arab: Vidíte, jedná se o nedorozumění. Vám ty tři Eura nic neudělají, ne? Před dámou byste neměli dělat takové scény. Příště musíte říct, že nechcete velké.

Prostě scéna jak hrom. Žádné omlouváme se, že jsme vám něco špatně přinesli, číšník udělal chybu, nic. Za jejich vlastní chybu chtěli volat policisty (škoda, že je nezavolali), číšník nám pak začal nadávat ve své rodné řeči (tak jsem mu česky taky něco pověděla), mě Arab jakožto ženu absolutně ignoroval a absolutně nikdo se nepozastavil nad tím, že v nápojovém lístku není o velkém Apfelwein ani čárka. Asi jim normálně tahle strategie vychází. My jsme se pak cestou domů náramně bavili, protože to celé bylo jako z nějakého špatného akčního filmu a navíc to bylo tak absurdní, navíc ještě při pomyšlení, že jsme v zemi, kde má být heslo "Ordnung muss sein" svaté. Ale jedno je nám jasné. Arab ani číšník už nás tam nikdy neuvidí. A neuvidí tam ani naše kamarády, kterým budeme jistě vyprávět. Takže až budete ve Frankfurtu, restauraci/baru Helium se obloukem vyhněte.

Příliš stará prodavačka

Je to můj třetí den v tomhle německém velkoměstě, všechny veledůležité byrokratické záležitosti mám snad již za sebou (jen tak pro zajímavost, na městském úřadě mají pána, jehož pracovní náplní je jen a pouze to, že za vás zmáčkne tlačítko a podá vám pořadové číslo), a tak se vydávám na nákupy. Byť je můj pokoj na zdejší koleji asi tak o 300% hezčí než býval ten na Větrníku, přeci jen je potřeba ho nějak zabydlet. Čili tu nakouknu do Woolworthu, tu do Ihr Platz a zvědavost mě zavane i do takového nějakého "pounďáku", neboli Euroshopu, neboli "vše za 39". Pravda, u poloviny věcí vůbec netuším, k čemu by měly sloužit, zda zdobit místnost nebo odstrašovat návštěvy, kýžené háčky na ručníky ale mají přeci jen o něco levnější než jinde, a tak si je vezmu a postavím se do fronty u pokladny. A jak už to tak bývá, když člověk pospíchá (já pospíchala na sraz se svou tutorkou), fronta se vůbec nehýbala. Důvodem bylo to, že dvojice mužů, evidentně cizinců (míchali němčinu s angličtinou a na barevné škále mého tatínka by měli něco kolem osmičky) nebyla spokojená s výkonem prodavačky, že prý jim tam namarkovala něco navíc. A prodavačka přivolala vedoucí prodejny, která zkonstatovala, že si pánové nemají na co stěžovat, že je vše v pořádku. Na což jí jeden z oné dvojice odpověděl: "Aber die Verkäuferin ist zu alt! Sie ist alt und frech! Es sollte jemand junger manchen!!" (Ale ta prodavačka je moc stará! Je stará a drzá! Měl by to dělat někdo mladší!!). A pak se fronta rozhýbala.

Sie sollten aber einen Termin haben aneb Jak otevřít konto ve městě bank

Je několik věcí, které mě vždycky překvapí, když do Německa přijedu.
Za prvé je to neuvěřitelné množství úžasných, voňavých, lákavých pekáren.
Za druhé je to množství neněmeckých Němců a zahalených žen. Prostě vždycky za tu dobu, co v Německu nejsem, zapomenu, že jich je tu opravdu TOLIK.
A za třetí je to problematičnost otevírání bankovních kont. V Čechách přijdete do banky, řeknete, že chcete otevřít konto, oni řeknou ano, otevřeme ho. V Německu přijdete do banky, řeknete, že chcete otevřít konto a oni řeknou: A máte termín? A bez termínu ani kuře nehrabe. Takže mě posílali z jedné pobočky do druhé, protože jsem to konto vážně potřebovala. A protože oni viděli, že konto vážně potřebuju a že bych vážně mohla odejít ke konkurenci, tak kuře zahrabalo i bez termínu, ale s významnou poznámkou, že příště už by to ten termín vážně chtělo.
A taky jsem si kupovala O2 SIM kartu. Prodavači byli dva Íránci. Strašně sympatičtí. Strašně upovídaní. Strašně chaotičtí. Takže to celé trvalo strašně dlouho, dlouze jsem si mezitím popovídala s mladou Moldavankou, nakonec jsem tam musela ještě druhý den. To už tam byli Íránci tři. A naštěstí i moje připravená smlouva.

Začátek

Bylo to potřetí v mém životě, kdy mi stál ohromný kufr v pokoji, já stála nad ním a přemýšlela, jak že se to vlastně dělá, to balení. Jak si má člověk zabalit na půl roku, nic nezapomenout a přitom toho nebrat zbytečně moc?
Když jsem takhle stála poprvé, stála tam se mnou ještě i maminka a chystali jsme se celá rodina do Irska, tehdy Irska neznámého a divokého, protože to byla ještě doba, kdy IRA byla aktivní, z Irska se více lidí odstěhovávalo než se do něj přistěhovávalo a za celý roční pobyt jsem tam nepotkala jediného Poláka.
Podruhé už jsem maminku k balení nepotřebovala, protože jsem byla velká holka a chystala jsem se na Erasmus do německého Münsteru. Že o překvapení ( a exotiku) nebyla nouze, ví mnho z vás z mých zpráv odtamtud. Ovšem Německo mi přišlo celkem fajn, a tak jsem si řekla, že bude-li možnost, vyrazím k našim západním sousedům opět. A možnost byla. A tak jsem tady - ve Frankfurtu nad Mohanem přezdívaném Bankfurt nebo také Big Ebble alias evropský New York.