Spolujízda aneb Deutsche Bahn, běžte se s těmi cenami vycpat

Co byste zvolili vy - jet 300 km za necelé tři hodiny a 15€ nebo jet 300 km za pět hodin a 60€ ?
Jednoho dne jsem se podívala do kalendáře, zjistila, že do Vánoc mám jediný volný víkend a že to je jediná příležitost, kdy se můžu v klidu vydat na výlet do Münsteru, mého lieblings města, kde jsem strávila erasmácký půlrok. A pak jsem se podívala na stránky Deutsche Bahn a zjistila, že jedna cesta mě vyjde v nejlepším případě na 55€, bude to se třemi přestupy a bude mi to trvat půl dne.
Vzpomněla jsem si ale, že moji němečtí přátele čas od času říkali, že někam jeli přes Mitfahrgelegenheit a že je to fajn. Kamarádka Eva mi navíc řekla, že není čeho se bát, že občas sice člověk narazí na divného člověka, ale nikdy s ním v tom autě nesedí sám. A tak jsem si řekla, že to také vyzkouším.
A je to fakt sranda. Nejdřív je to trošku adrenalin, kdo že to vlastně pro vás přijede, jak se najdete a jací budou další pasažéři.
Na cestu tam jsem jela s holkou z Turecka, která jela za svým snoubencem, Mauretáncem, do Osnabrücku. Jako fakt sympaťačka. Při řízení pořád mluvila, zpívala si, živě gestikulovala, pouštěla volant, ale i tak se s ní člověk cítil bezpečně. Pak k nám přistoupil ještě pár, přičemž ten kluk byl archeolog a holka světoběžnice, akorát se vrátila z Mikulova.
A na cestu zpátky řídil Němec, který hned ve Frankfurtu prohlásil: "Aaah, es ist so schön wieder Auto zu fahren, ich habe es seit einem Jahr nicht gefuhren". Měla jsem chuť mu odvětit: A proč mi to ty blbče říkáš?? Na gut. Jela ještě jedna holka, studentka psychologie a měl jet ještě jeden kluk z Panamy, ale ten se zatoulal, byl na druhém konci Münsteru a nemohli jsme na něj čekat.A cesta byla taky fajn, až na to, že ten Sven celou cestu poslouchal v rádiu nějaký přenos z fotbalového utkání.
Takže vám všem doporučuji v Německu využívat Mitfahrgelegenheit, fakt to funguje, je to příjemné, levné, rychlé a ti moji dva řidiči rozhodně jak prasata nejeli, ani se tak nechovali (na kolínko mi nikdo nešahal, i když jsem seděla vepředu).
No a Münster... je to zvláštní pocit, když se člověk po dlouhé době vrátí někam, kde žil. Ale prodavačky v Lidlu jsou pořád ty stejné, Mensa pořád stejně dobrá, cyklisti stále stejně nebezpeční (tři mě málem přejeli) a moji kamarádi pořád stejně milí. Münster, ich liebe dich!

Houskový knedlík s kiwi

Na úvod předesílám, že Eric je milý, hodný a inteligentní člověk, pomohl mi spravit kolo a kdybych něco i v budoucnosti potřebovala, myslím, že by mi pomohl opět. Takže ho nechci pomlouvat. Ale o něco vás nemůžu ochudit.
Kolik mu je přesně, nevím, ale tak něco kolem třiceti, řekla bych. Tatínek je Američan, maminka Němka. Dětství strávil v Německu, pak ale odjel na 10 let do Kalifornie, lépe řečeno do Hollywoodu (wow!). Do Frankfurtu se vrátil někdy před půl rokem. To jen abyste měli představu.
Byli jsme s Ericem, jeho česko-slovenskými přáteli a ještě jednou českou studentkou v české hospodě. Když nám přinesli jídelní lístek, Eric jím trošku bezradně listoval. Je totiž vegetarián a skoro nepije. Takže hádejte, co si objednal: knedlíky (suché, houskové), k tomu mrkev s karfiolem a rybízový džus. My mu radili, ať to nedělá. No, nedal si říct. A pak nám sdělil, že neví, proč tomu suchému bílému chlebu říkáme knedlík a vychloubáme se jím. Protože jsme mu ale všichni svorně tvrdili, že home-made knedlík je oproti tomuhle opravdová delikatesa, rozhodl se, že si knedlík ukuchtí sám doma.
Když jsem se ho pak ptala, jak to dopadlo, tak mi odvětil: "No hele, to těsto, to bylo vy-ni-ka-jí-cí. Ale když jsem to pak dal do vody, tak to kiwi z toho najednou vyplavalo..." "Ericu, tys tam dával kiwi??" "No, jo, ale ono vyplavalo a i to těsto se tak nějak divně rozvařilo".
Já nešťastnice jsem se před ním asi někdy zmínila, že děláme i knedlíky ovocné. Takže Eric si udělal houskový knedlík ála ovocný plněný knedlík. S kiwim.
Taky se mě Eric ptal, jestli píšeme azbukou. Povědomí o významu přípony -ová ale měl. Jen ho naprosto fascinovalo mužské jméno od Krchová. Krch. Vždyť tam není jediná samohláska! Protože se ale považuje za znalce jazyků, chtěl přijít na kloub i českému "ř". Nutil mě a Janu, abychom asi čtvrt hodiny opakovaly "řřřřřř". že pak mu to určitě půjde. No, nějak to neklaplo. Pořád to bylo rž. A taky ho fascinoval náš vokativ, alias 5.pád. "A to je jako k čemu?" "Když třeba na někoho voláš." "Vždyť to ale v němčině není. A ani v ruštině ne!!" No jo no, není.
Ale zná Karla Gotta. Jen si vždycky myslel, že je to Němec. Takže to bych řekla, že je pro Karla poklona. I když jeden Ericův kamarád na to dodal: "A to sis nikdy nevšiml, že má takovej divnej přízvuk?"
Ono je s Ericem vůbec sranda. Například si pamatuje, že na moje narozeniny (ano i ten rok sedí) se seznámil se svým jedním kamarádem. Na pěší tůru si vezme boty na suchý zip, péřovku, bejsbolovou čepici, bílý šál a lyžařské rukavice (venkovní teplota 12°C). Kdo si dá jointa, je feťák. Když někdo na ulici kouří, tak významně kašle a mává rukama, aby odehnal ten smrad ("ach jo, tady v tý Evropě všichni kouřej").
No jo, stačí být Američanem i jen na půl a je to poznat :-)