Lauf nach Kauf aneb boty, bitte!

Kozačky si tu ve Frankfurtu "kupuju" už asi od konce října. Když ale v prosinci uhodily opravdové mrazy a já zjistila, že do zimních bot mi začalo poněkud téct, došlo mi, že koupě nových zimních bot je otázka téměř života a smrti (anebo přinejmenším zdraví a nemoci). Navíc mě přijela navštívit má kamarádka Iva a jedna z jejích prvních vět byla: "Potřebuju si koupit zimní boty". Má spřízněná duše!
První den jsme po zimní obuvi koukaly jen tak ostýchavě a tu si řekly, že ano, tyto boty jsou docela pěkné, a jinde, že stát ty boty o 50€ méně, stálo by za to je snad i vyzkoušet. Víc jsme se ale soustředily na poznávání krás Frankfurtu a ochutnávání menzovních a italských specialit.
Druhý den, tedy v pátek, jsme se ale rozhodly, že ty boty potřebujeme fakt vážně a podnikly jsme útok na prodejny obuvi. Nejprve v centru města, kde jsme nespokojeně krčily čela nad množstvím huculí (jo, to jsou ty děsný papuče, který teď děsně frčej a já nechápu proč) a zateplených holínek (asi jsem příliš konzervativní, ale tento typ bot taky moc neocením) a utěšovaly se, že v tom Hessencentru, tam že budou určitě hromady krásných bot jak pro nás dělaných. A pak jsme vyrazily do toho slavného Hessencentra, kde je asi 10 krámů zaměřených na boty.
Vzaly jsme to systematicky. Pěkně patro po patru, krám po krámu. Ve čtvrtém obchodě už jsme začínaly být lehce nervózní a ptaly se samy sebe, zda je to náma, že se nám nic nelíbí (ať už na pultu nebo na noze), nebo zda je ta nabídka fakt tak bídná. V šestém obchodě jsme došly k závěru, že je to náma, stavem našich peněženek a zvláštnostmi našich nohou. V osmém bylo jasné, že je to náma a našima nohama. V devátém už jsem si skoro jedny boty koupila, ale pak jsem si řekla, že za staropannenské (byť snad jinak praktické) boty 70€ přece jenom nedám a v desátém obchodě jsme nad sebou vážně málem zaplakaly, protože byť už jsme zkoušely snad všechno, co měly v naší velikosti, ty PRAVÉ  (nebo alespoň přijatelné) boty jsme pořád neměly a odcházely jsme S PRÁZDNOU! Unavené, stokrát přezuté a od té druhé zhodnocené, stokrát dotázané, zda je alles in ordnung a naštvané samy na sebe, že jsme tak vybíravé, jsme si řekly, že už máme poslední možnost jak si zachránit své mínění o nás samých a našich nákupčích schopnostech. Ta poslední možnost se jmenovala Shoes4you, taková obdoba Humanicu.
Zkoušely jsme snad všechno, co připomínalo zimní botu. Znáte to, občas se vám na pultu něco nelíbí a jen to vezmete na nohu, tak se z toho vyklube opravdová perla. Jo, těch perel jsme moc neobjevily. Spíš jsme objevily designérské nedokonalosti a záhady typu ježka v kleci: jak je možné do boty vlést, když z ní nejde vylést?? I těm prodavačkám už jsme byly nějaké podezřelé, přeci jenom, kolik zákaznic vyzkouší v jednom obchodě patnáctery boty, od highheelů po kanady a propuká při tom v hysterický smích?
Ale pak, pak to přišlo! Ivča objevila krásné bílobéžové botičky (co na tom, že jarní), které jí seděly a byť měly podpatek, chodilo se jí v nich velmi dobře a já během jejího zkoušení natrefila na kozačky, kterým jsem moc velkou šanci nedávala, ale pravidlo o utajené perle se potvrdilo. A my měly BOTY!
Navíc během čekání ve frontě na pokladnu jsem objevila i stojan se slunečními brýlemi (další problematický bod mých nákupů) a na něm brýle, v kterých snad nevypadám jako sůva (a ani jako Naďa Urbánková).
A tak jsme nakonec odcházely sice unavené, ale i spokojené a pyšné na svůj nákup. A až si Ivča koupí ty vyhlédnuté zimní boty v tom Kolíně, tak to bude úplný happy-end.
Akorát ta úchylka koukat ženským po nohách (rozuměj po botách) mi poněkud zůstala.

Love&Peace en Paris

Nikdy jsem nebyla v Paříži. A má kamarádka Vendy taky ne. A když jsme zjistily, že Paříž je z Frankfurtu necelé čtyři hodiny vlakem, rozhodly jsme se, že se tam spolu podíváme. Měsíc dopředu jsme koupily lístky (aby byly levnější) a měsíc dopředu jsme zarezervovaly hostel (abychom měly jistotu, že budeme mít kde spát).
Vendy sice musela čelit poznámkám, že jede do Paříže s kamarádkou a ne s chlapem a já poznámkám, že tam jedu v listopadu a ne v květnu a navíc při hrozbách teroristického útoku.
Tyto poznámky nás ale neodradily a poslední listopadový pátek jsme se sešly na frankfurtském nádraží, kde už na nás mělo čekat slavné TGV. Jaké bylo ale naše překvapení, když na nás místo TGV čekalo prachobyčejné ICE, které navíc jelo jen do Saarbrückenu, takže naše místenky byly úplně k ničemu a díky čekání v Saarbrückenu na TGV se cesta jaksi o hodinu protáhla. No, nevadí. V těchto typech vlaků se naštěstí dobře spí a vlastně místy ani nevíte, zda stojíte nebo jedete, i když se jede třeba zrovna rychlostí 150km/h.
Po vystoupení z vlaku v Paříži jsme se vydaly hledat náš hostel, což se nám podařilo bez problému-nápis "Peace&Love Hostel" svítil do daleka. Ovšem najitím hostelu dobrodružství teprve začalo. Totiž: recepce hostelu je vlastně obsluha baru s laptopem. Takže dokřičet se, co vlastně chcete, může být poněkud namáhavé. Obzvlášť, pokud si zarezervujete pokoj pro dva a je vám sděleno, že ten už není, sorry. Dostanete pokoj pro tři a nebojte, bude tam s vámi jen ještě jedna holka, která tam ale zatím ještě není. Ok, nevadí.
Překvapením ale nebyl konec. V pokoji byly čtyři baťohy (trochu moc na jednu holku, ne?), všechny tři postele byly rozestlané, v jedné byly nějaké věci a ve druhé se zdálo, že někdo spí. Hm.
Na recepci nám řekli, ať si dáme pivo a počkáme. Tak jsme si daly pivo a čekaly, poznaly pár Poláků, kteří jezdí za prací do Kolína (ano, do našeho českého Kolína), díky neznalosti francouzštiny odrazily balící techniky dvou oplzlých Arabů a nakonec znovu vyfasovaly ten samý pokoj co předtím s tím, že povlečení je převlečené, nikdo tam nespí a bude tam s námi opravdu jen jedna holka.Ok.
Pozdě v noci skutečně ta holka přišla. Ale ne sama. Přišel s ní i kluk. Takže najednou jsme byli čtyři na tři postele a tři deky. Bezva situace. Navíc ti dva nebyli pár. A tak nezbylo, než abychom s Vendy sdílely jednu postel a mladý Američan se slovy "I'll be the tough guy" zalehl do postele bez polštáře a bez deky. Ale spal naboso, tak je asi fakt otužilej - třeba byl z Aljašky nebo tam odněkud.
A ráno nám Frantík na recepci po našich stížnostech a líčení nočních patálií odvětil: "You know, this happens. But it's better to sleep two on one bed then to sleep on the street, no?" Alespoň jsme ocenily, že mluví anglicky. Ale slíbil, že na tu další noc už budeme mít opravdu dvojlůžák, kde budeme skutečně jen dvě.
Když jsme se večer po náročném dni vrátily, pochovaly si fretku dalšího z mnoha Poláků tam a vyfasovaly klíče od pokoje, opět jsme po otevření dveří zůstaly stát a koukat.
Tihle Francouzi myslí fakt ekonomicky. Postel byla jedna, queen size, deka byla jedna, queen size. Jako člověk se na tom vyspí, ale musí nějak zkombinovat to, aby si nekradl deku a zároveň se nepokopal a nenarušoval osobní zónu toho druhého. A přece jenom - do takovýchle hostelů se nejezdí na líbánky, tak mi není moc jasné, kdo tehle typ lůžka ocení. Asi postupují přesně podle svého názvu Peace&Love - máte se tulit a být v klidu, že nemáte vlastní postel.
Čili až pojedete někdy do Paříže s někým, s kým byste se rádi sblížili, ale nevíte, jak na to, hostel Peace&Love vám mohu jen doporučit. Jen se vám může stát, že vám u toho budou dost možná křenit další dva lidi, kteří vůbec neměli v úmyslu se tímto způsobem jakkoli sbližovat (viz. já a Vendy).

P.S. Paříž je moc pěkná. Ale metro se mi v Praze i Frankfurtu líbí mnohem víc. Nemusím tam totiž jezdit pokaždé jak sardinka a ve společnosti bláznů, kteří jsou oblečení za šašky, tancují na O'McDonald had a farm a mluví si pro sebe a ještě mě v Praze ani FFM nestihlo hlášení (ťuk, ťuk, ťuk), abych si vystoupila, že se ve stanici našel podezřelý balíček.
P.P.S. No a ty stovky černochů, prodávající Eiffelovky všech velikostí, barev i funkcí, ty se Praze naštěstí taky vyhnuly a ve FFM by asi neměly co, ani komu prodávat.
P.P.P.S. Ale Crépes a Museé d'Orsay jsou super a ty tu bohužel taky nemáme.
P.P.P:P.S. A představte si, že ten můj "hrozný" soused Palestinec za mě celý víkend vynášel odpadkové koše (měla jsem službu), takže vůbec není tak hrozný (což vím vlastně už dávno) a měl radost z čokolády, kterou jsem mu z Francie přivezla, jen musel zkontrolovat, jestli v ní náhodou není zákeřná želatina :-D