Sice jsem už skoro týden doma, ale přeci jen vám dlužím ještě poslední příspěvek.
Poslední týden ve Frankfurtu jsem se snažila dohnat to, co jsem předtím nestihla. Žila jsem tedy kulturně. Byla jsem ve Städelu (jedno z nejvýznamnějších galerií v Německu), v muzeu užitého umění (doporučuji!), v Liebighausu (taky velmi významné muzeum, zaměřené na středověké sochy, což mě sice moc nebere, ale měla jsem to zdarma, tak proč nejít), dvakrát jsem navštívila botanickou zahradu a dojela jsem s kamarádkami do St. Goarshausenu, kde se nachází slavná skála Loreley, o které básnil mj. Heinrich Heine. Na skálu jsme si bohužel nesáhly, protože díky vytahování potopené lodi byla přístupová cesta k ní zablokovaná, jiná cesta k ní byla 6km dlouhá a jako stopařky jsme neuspěly. No škoda.
Taky jsem prodávala kolo. Na inzerát na facebooku nikdo nereagoval, tak jsem se rozhodla, že ho prodám do zastávárny (mou myšlenkou bylo: "od Turka jsem koupila, Turkovi prodám"), ale ti Turkové vás převezou prostě vždycky. Když jsem tam s tím dojela, tak Turek protočil přední kolo, protočil zadní kolo, řekl, že to má dvě osmičky a že to kolo nechce. Přísahám, že jestli jsem si na něco na tom kole nemohla stěžovat, tak to byly osmičky. A tehle Turek od okurek mi najednou bude tvrdit, že to má osmy dokonce dvě. No a tak mi zklaplo a kolo jsem pokorně věnovala na dobročinné účely Ericovi. A jen jsem kolo odvezla do Bad Vilbelu, tak se mi ozval zájemce, ať mu pošlu fotku kola... No jo no, řečeno s klasikem, shit happens.
Poslední víkend jsem také viděla zajímavou věc, respektive osobu, a sice lovce holubů. Prostě u popelnic stál chlápek se sítí (vypadalo to, jak rybářský podběrák), holubům sypal zrní a ve vhodnou chvíli na hejno nahodil ten "podběrák". Jestli ty holuby pak jedl, nebo co s nima dělal, nevím, ale celkem mi to vyrazilo dech.
A pak v pondělí přijeli moji rodiče a srandě byl konec, neboť bydleli u mě na koleji v mém pokoji, tatínek svým chrápáním vyhnal i souseda Palestince z pokoje a já jsem se té noci taky zrovna nevyspala.
A jak jinak hodnotím svůj pobyt ve Frankurtu?
Bylo to fajn. Sice to nebyl letní semestr a nebyl to můj milovaný Münster, ale i tak jsem potkala spoustu milých lidí, poznala spoustu pěkných míst, naučila jsem se vařit pastu carbonara, vylepšila němčinu a nezapomněla angličtinu a uvěřila tomu, že Frankfurt je nejmultikulturnější město Německa, je tam neuvěřitelný mix národů, ras, řečí, kousek od mé koleje byl katolický kostel, evangelický kostel, pravoslavný kostel i mešita, prostě takový malý Babylon. Nemůžu říct, že se mi to nelíbilo a nemůžu říct, že nejsem ráda, že v Praze to ještě takhle multi-kulti není.
Zkrátka a dobře, byla to super zkušenost a kdo můžete, tak jeďte taky!
Mějtě se všichni pěkně a piště blogy o svých zahraničních cestách, ať můžu číst cizí zkušenosti i já :-)
Montag, 28. Februar 2011
Samstag, 12. Februar 2011
Asfaltová pizza, deodorant před sportem a má perfektní němčina
Ano, ano, je to tu, blížíme se do finále a já předpokládám, že toto je můj předposlední příspěvek na tomto blogu. Proto jsem pro dnešek vybrala několik zajímavostí, která se mi nikdy dříve nehodily do tématu, ale o které byste neměli být ochuzeni.
Začnu opět děním na své koleji. Když jsem naposled odjížděla do Čech, musela jsem vstávat někdy před pátou, abych pak stihla své ICE ( a dobře jsem udělala, že jsem si nechala takovou časovou rezervu, neboť co frankfurtské MHD umí opravdu bravurně, to je překvapit cestující nějakým tím Störungem kdykoli, když to nejméně potřebujete...). Už cestou na toaletu se mi zdálo, že vzduch na chodbě je poněkud hutný a jaksi zvláštní. Mé podezření se ale potvrdilo, když jsem šla do kuchyně pro svou svačinu. Kdosi pekl pizzu. Ovšem nikoli dozlatova, nýbrž do asfaltova. V kuchyni nebylo přes kouř skoro vidět, když jsem troubu otevřela, abych tu pochoutku vyndala, tak se spustil požární alarm (čekala jsem, jestli přijedou hasiči nebo mě odněkud osprchuje nějaký důmyslný protipožární systém - nestalo se naštěstí ani jedno, tak nevím, k čemu ta věc vlastně slouží). Celou cestu do Čech jsem pak doufala, že si ke mně ve vlaku, ani autobuse nikdo nepřisedne, protože to bych se musela hanbou do země propadnout, neboť jsem smrděla jak spálená pneumatika. Naštěstí má přání byla vyslyšena. Kdo z mých sousedů snídává v pět ráno pizzu dodnes nevím, i když tipy samozřejmě mám.
Taky bych se s vámi ráda podělila o jeden postřeh a docela by mě zajímal i váš názor na to. Totiž - naprostá většina Němek se PŘED tělocvikem nastříká nějakým antiperspirantem nebo deodorantem. U nás jsem si nikdy nevšimla, že by se holky těmahle věcmi stříkaly PŘED tělákem a to jsem si na vejšce tělák zapisovala fakt pravidelně. Přijde vám to normální? A jsem divná já, když si myslím, že hodina tělocviku je ještě jedno z mála míst, kde se můžete veřejně zpotit, aniž by vás někdo považoval za prase? No a že se všechny komplet nastříkají tím samým i po sportovním výkonu, asi nemusím ani dodávat.
Pak bych taky chtěla poopravit jeden ze svých prvních příspěvků, kde jsem psala, že záludnost frankfurtské Uni spočívá jen a pouze v tom, že mají dvojí číslování učeben. Není tomu tak. Nedávno jsem hledala kabinet 314 A a připadala jsem si, jak kdybych v Londýně chtěla najít nástupiště 9 a 3/4. Ten kabinet prostě neexistuje. Jsou kabinety 300-313 a pak záhadně až 315, při hledání jsem najednou z druhého patra vylezla rovnou do patra čtvrtého, ocitla se v několika slepých uličkách, objevila tři nová schodiště a jeden dosud neznámý výtah, ale učebnu jsem nenašla. Navíc ten kabinet není napsaný ani na seznamu místností, zvláštností ale je, že v něm sídlí docentka co má pod palcem oddělení obecné psychologie. A ta ženská existuje, to vím!
Jo jinak s únorovým sluncem a citelným oteplením se ve Frankfurtu zase vyrojily ženský v nikábu a burkách, z nějakých neznámých důvodů byly od listopadu až doteď zalezlé, holt burka není kožich. Mně osobně nevaděj šátky, které muslimky nosí, nevadí mi ani ty jejich úbory, které občas připomínají noční košile, ale tyhle nikáby a burky mi vadí dosti, mám z toho fakt divný pocit, když takováhle "strašidla" potkávám a vůbec nejhorší mi přijde, když se vedle nich naparuje chlápek v džínový bundě s ohromným nápisem Adidas na zádech a s rukama zastrčenýma za pásek.
Děním na koleji jsem začala a děním na koleji zkončím. Místo Nepálce tu máme Nepálku, která se vyžívá ve vaření a místo jednoho Palestince (můj soused zůstal) tu máme Indku, která se vyžívá ve vaření a pánských návštěvách. Nic proti Nepálské/Indické kuchyni, ale já nesnáším kari. Nemůžu ho jíst, nemůžu ho vidět, nemůžu ho cítit. V danou chvíli se to stává mým velkým handikepem. A tak si říkám, že asi opravdu pomalu uzrál čas na to, abych se vrátila domů, protože v Karikrálovství já vážně žít nemůžu.
Jo a na závěr se musím ještě pochválit (mám dneska narozeniny, tak mi trochu samolibosti odpusťte) - byla jsem pochválena rodilým Berlíňanem, že má němčina je perfekt a fließend! :-)) - jenže v pondělí přijede na návštěvu můj kamarád Christoph, který nemá diplomacii v tomto směru zrovna v malíčku a postaví mě zpátky na zem. Ale do pondělí času dost :-)
Začnu opět děním na své koleji. Když jsem naposled odjížděla do Čech, musela jsem vstávat někdy před pátou, abych pak stihla své ICE ( a dobře jsem udělala, že jsem si nechala takovou časovou rezervu, neboť co frankfurtské MHD umí opravdu bravurně, to je překvapit cestující nějakým tím Störungem kdykoli, když to nejméně potřebujete...). Už cestou na toaletu se mi zdálo, že vzduch na chodbě je poněkud hutný a jaksi zvláštní. Mé podezření se ale potvrdilo, když jsem šla do kuchyně pro svou svačinu. Kdosi pekl pizzu. Ovšem nikoli dozlatova, nýbrž do asfaltova. V kuchyni nebylo přes kouř skoro vidět, když jsem troubu otevřela, abych tu pochoutku vyndala, tak se spustil požární alarm (čekala jsem, jestli přijedou hasiči nebo mě odněkud osprchuje nějaký důmyslný protipožární systém - nestalo se naštěstí ani jedno, tak nevím, k čemu ta věc vlastně slouží). Celou cestu do Čech jsem pak doufala, že si ke mně ve vlaku, ani autobuse nikdo nepřisedne, protože to bych se musela hanbou do země propadnout, neboť jsem smrděla jak spálená pneumatika. Naštěstí má přání byla vyslyšena. Kdo z mých sousedů snídává v pět ráno pizzu dodnes nevím, i když tipy samozřejmě mám.
Taky bych se s vámi ráda podělila o jeden postřeh a docela by mě zajímal i váš názor na to. Totiž - naprostá většina Němek se PŘED tělocvikem nastříká nějakým antiperspirantem nebo deodorantem. U nás jsem si nikdy nevšimla, že by se holky těmahle věcmi stříkaly PŘED tělákem a to jsem si na vejšce tělák zapisovala fakt pravidelně. Přijde vám to normální? A jsem divná já, když si myslím, že hodina tělocviku je ještě jedno z mála míst, kde se můžete veřejně zpotit, aniž by vás někdo považoval za prase? No a že se všechny komplet nastříkají tím samým i po sportovním výkonu, asi nemusím ani dodávat.
Pak bych taky chtěla poopravit jeden ze svých prvních příspěvků, kde jsem psala, že záludnost frankfurtské Uni spočívá jen a pouze v tom, že mají dvojí číslování učeben. Není tomu tak. Nedávno jsem hledala kabinet 314 A a připadala jsem si, jak kdybych v Londýně chtěla najít nástupiště 9 a 3/4. Ten kabinet prostě neexistuje. Jsou kabinety 300-313 a pak záhadně až 315, při hledání jsem najednou z druhého patra vylezla rovnou do patra čtvrtého, ocitla se v několika slepých uličkách, objevila tři nová schodiště a jeden dosud neznámý výtah, ale učebnu jsem nenašla. Navíc ten kabinet není napsaný ani na seznamu místností, zvláštností ale je, že v něm sídlí docentka co má pod palcem oddělení obecné psychologie. A ta ženská existuje, to vím!
Jo jinak s únorovým sluncem a citelným oteplením se ve Frankfurtu zase vyrojily ženský v nikábu a burkách, z nějakých neznámých důvodů byly od listopadu až doteď zalezlé, holt burka není kožich. Mně osobně nevaděj šátky, které muslimky nosí, nevadí mi ani ty jejich úbory, které občas připomínají noční košile, ale tyhle nikáby a burky mi vadí dosti, mám z toho fakt divný pocit, když takováhle "strašidla" potkávám a vůbec nejhorší mi přijde, když se vedle nich naparuje chlápek v džínový bundě s ohromným nápisem Adidas na zádech a s rukama zastrčenýma za pásek.
Děním na koleji jsem začala a děním na koleji zkončím. Místo Nepálce tu máme Nepálku, která se vyžívá ve vaření a místo jednoho Palestince (můj soused zůstal) tu máme Indku, která se vyžívá ve vaření a pánských návštěvách. Nic proti Nepálské/Indické kuchyni, ale já nesnáším kari. Nemůžu ho jíst, nemůžu ho vidět, nemůžu ho cítit. V danou chvíli se to stává mým velkým handikepem. A tak si říkám, že asi opravdu pomalu uzrál čas na to, abych se vrátila domů, protože v Karikrálovství já vážně žít nemůžu.
Jo a na závěr se musím ještě pochválit (mám dneska narozeniny, tak mi trochu samolibosti odpusťte) - byla jsem pochválena rodilým Berlíňanem, že má němčina je perfekt a fließend! :-)) - jenže v pondělí přijede na návštěvu můj kamarád Christoph, který nemá diplomacii v tomto směru zrovna v malíčku a postaví mě zpátky na zem. Ale do pondělí času dost :-)
Abonnieren
Posts (Atom)