Nikdy jsem nebyla v Paříži. A má kamarádka Vendy taky ne. A když jsme zjistily, že Paříž je z Frankfurtu necelé čtyři hodiny vlakem, rozhodly jsme se, že se tam spolu podíváme. Měsíc dopředu jsme koupily lístky (aby byly levnější) a měsíc dopředu jsme zarezervovaly hostel (abychom měly jistotu, že budeme mít kde spát).
Vendy sice musela čelit poznámkám, že jede do Paříže s kamarádkou a ne s chlapem a já poznámkám, že tam jedu v listopadu a ne v květnu a navíc při hrozbách teroristického útoku.
Tyto poznámky nás ale neodradily a poslední listopadový pátek jsme se sešly na frankfurtském nádraží, kde už na nás mělo čekat slavné TGV. Jaké bylo ale naše překvapení, když na nás místo TGV čekalo prachobyčejné ICE, které navíc jelo jen do Saarbrückenu, takže naše místenky byly úplně k ničemu a díky čekání v Saarbrückenu na TGV se cesta jaksi o hodinu protáhla. No, nevadí. V těchto typech vlaků se naštěstí dobře spí a vlastně místy ani nevíte, zda stojíte nebo jedete, i když se jede třeba zrovna rychlostí 150km/h.
Po vystoupení z vlaku v Paříži jsme se vydaly hledat náš hostel, což se nám podařilo bez problému-nápis "Peace&Love Hostel" svítil do daleka. Ovšem najitím hostelu dobrodružství teprve začalo. Totiž: recepce hostelu je vlastně obsluha baru s laptopem. Takže dokřičet se, co vlastně chcete, může být poněkud namáhavé. Obzvlášť, pokud si zarezervujete pokoj pro dva a je vám sděleno, že ten už není, sorry. Dostanete pokoj pro tři a nebojte, bude tam s vámi jen ještě jedna holka, která tam ale zatím ještě není. Ok, nevadí.
Překvapením ale nebyl konec. V pokoji byly čtyři baťohy (trochu moc na jednu holku, ne?), všechny tři postele byly rozestlané, v jedné byly nějaké věci a ve druhé se zdálo, že někdo spí. Hm.
Na recepci nám řekli, ať si dáme pivo a počkáme. Tak jsme si daly pivo a čekaly, poznaly pár Poláků, kteří jezdí za prací do Kolína (ano, do našeho českého Kolína), díky neznalosti francouzštiny odrazily balící techniky dvou oplzlých Arabů a nakonec znovu vyfasovaly ten samý pokoj co předtím s tím, že povlečení je převlečené, nikdo tam nespí a bude tam s námi opravdu jen jedna holka.Ok.
Pozdě v noci skutečně ta holka přišla. Ale ne sama. Přišel s ní i kluk. Takže najednou jsme byli čtyři na tři postele a tři deky. Bezva situace. Navíc ti dva nebyli pár. A tak nezbylo, než abychom s Vendy sdílely jednu postel a mladý Američan se slovy "I'll be the tough guy" zalehl do postele bez polštáře a bez deky. Ale spal naboso, tak je asi fakt otužilej - třeba byl z Aljašky nebo tam odněkud.
A ráno nám Frantík na recepci po našich stížnostech a líčení nočních patálií odvětil: "You know, this happens. But it's better to sleep two on one bed then to sleep on the street, no?" Alespoň jsme ocenily, že mluví anglicky. Ale slíbil, že na tu další noc už budeme mít opravdu dvojlůžák, kde budeme skutečně jen dvě.
Když jsme se večer po náročném dni vrátily, pochovaly si fretku dalšího z mnoha Poláků tam a vyfasovaly klíče od pokoje, opět jsme po otevření dveří zůstaly stát a koukat.
Tihle Francouzi myslí fakt ekonomicky. Postel byla jedna, queen size, deka byla jedna, queen size. Jako člověk se na tom vyspí, ale musí nějak zkombinovat to, aby si nekradl deku a zároveň se nepokopal a nenarušoval osobní zónu toho druhého. A přece jenom - do takovýchle hostelů se nejezdí na líbánky, tak mi není moc jasné, kdo tehle typ lůžka ocení. Asi postupují přesně podle svého názvu Peace&Love - máte se tulit a být v klidu, že nemáte vlastní postel.
Čili až pojedete někdy do Paříže s někým, s kým byste se rádi sblížili, ale nevíte, jak na to, hostel Peace&Love vám mohu jen doporučit. Jen se vám může stát, že vám u toho budou dost možná křenit další dva lidi, kteří vůbec neměli v úmyslu se tímto způsobem jakkoli sbližovat (viz. já a Vendy).
P.S. Paříž je moc pěkná. Ale metro se mi v Praze i Frankfurtu líbí mnohem víc. Nemusím tam totiž jezdit pokaždé jak sardinka a ve společnosti bláznů, kteří jsou oblečení za šašky, tancují na O'McDonald had a farm a mluví si pro sebe a ještě mě v Praze ani FFM nestihlo hlášení (ťuk, ťuk, ťuk), abych si vystoupila, že se ve stanici našel podezřelý balíček.
P.P.S. No a ty stovky černochů, prodávající Eiffelovky všech velikostí, barev i funkcí, ty se Praze naštěstí taky vyhnuly a ve FFM by asi neměly co, ani komu prodávat.
P.P.P.S. Ale Crépes a Museé d'Orsay jsou super a ty tu bohužel taky nemáme.
P.P.P:P.S. A představte si, že ten můj "hrozný" soused Palestinec za mě celý víkend vynášel odpadkové koše (měla jsem službu), takže vůbec není tak hrozný (což vím vlastně už dávno) a měl radost z čokolády, kterou jsem mu z Francie přivezla, jen musel zkontrolovat, jestli v ní náhodou není zákeřná želatina :-D
Keine Kommentare:
Kommentar veröffentlichen