Kozačky si tu ve Frankfurtu "kupuju" už asi od konce října. Když ale v prosinci uhodily opravdové mrazy a já zjistila, že do zimních bot mi začalo poněkud téct, došlo mi, že koupě nových zimních bot je otázka téměř života a smrti (anebo přinejmenším zdraví a nemoci). Navíc mě přijela navštívit má kamarádka Iva a jedna z jejích prvních vět byla: "Potřebuju si koupit zimní boty". Má spřízněná duše!
První den jsme po zimní obuvi koukaly jen tak ostýchavě a tu si řekly, že ano, tyto boty jsou docela pěkné, a jinde, že stát ty boty o 50€ méně, stálo by za to je snad i vyzkoušet. Víc jsme se ale soustředily na poznávání krás Frankfurtu a ochutnávání menzovních a italských specialit.
Druhý den, tedy v pátek, jsme se ale rozhodly, že ty boty potřebujeme fakt vážně a podnikly jsme útok na prodejny obuvi. Nejprve v centru města, kde jsme nespokojeně krčily čela nad množstvím huculí (jo, to jsou ty děsný papuče, který teď děsně frčej a já nechápu proč) a zateplených holínek (asi jsem příliš konzervativní, ale tento typ bot taky moc neocením) a utěšovaly se, že v tom Hessencentru, tam že budou určitě hromady krásných bot jak pro nás dělaných. A pak jsme vyrazily do toho slavného Hessencentra, kde je asi 10 krámů zaměřených na boty.
Vzaly jsme to systematicky. Pěkně patro po patru, krám po krámu. Ve čtvrtém obchodě už jsme začínaly být lehce nervózní a ptaly se samy sebe, zda je to náma, že se nám nic nelíbí (ať už na pultu nebo na noze), nebo zda je ta nabídka fakt tak bídná. V šestém obchodě jsme došly k závěru, že je to náma, stavem našich peněženek a zvláštnostmi našich nohou. V osmém bylo jasné, že je to náma a našima nohama. V devátém už jsem si skoro jedny boty koupila, ale pak jsem si řekla, že za staropannenské (byť snad jinak praktické) boty 70€ přece jenom nedám a v desátém obchodě jsme nad sebou vážně málem zaplakaly, protože byť už jsme zkoušely snad všechno, co měly v naší velikosti, ty PRAVÉ (nebo alespoň přijatelné) boty jsme pořád neměly a odcházely jsme S PRÁZDNOU! Unavené, stokrát přezuté a od té druhé zhodnocené, stokrát dotázané, zda je alles in ordnung a naštvané samy na sebe, že jsme tak vybíravé, jsme si řekly, že už máme poslední možnost jak si zachránit své mínění o nás samých a našich nákupčích schopnostech. Ta poslední možnost se jmenovala Shoes4you, taková obdoba Humanicu.
Zkoušely jsme snad všechno, co připomínalo zimní botu. Znáte to, občas se vám na pultu něco nelíbí a jen to vezmete na nohu, tak se z toho vyklube opravdová perla. Jo, těch perel jsme moc neobjevily. Spíš jsme objevily designérské nedokonalosti a záhady typu ježka v kleci: jak je možné do boty vlést, když z ní nejde vylést?? I těm prodavačkám už jsme byly nějaké podezřelé, přeci jenom, kolik zákaznic vyzkouší v jednom obchodě patnáctery boty, od highheelů po kanady a propuká při tom v hysterický smích?
Ale pak, pak to přišlo! Ivča objevila krásné bílobéžové botičky (co na tom, že jarní), které jí seděly a byť měly podpatek, chodilo se jí v nich velmi dobře a já během jejího zkoušení natrefila na kozačky, kterým jsem moc velkou šanci nedávala, ale pravidlo o utajené perle se potvrdilo. A my měly BOTY!
Navíc během čekání ve frontě na pokladnu jsem objevila i stojan se slunečními brýlemi (další problematický bod mých nákupů) a na něm brýle, v kterých snad nevypadám jako sůva (a ani jako Naďa Urbánková).
A tak jsme nakonec odcházely sice unavené, ale i spokojené a pyšné na svůj nákup. A až si Ivča koupí ty vyhlédnuté zimní boty v tom Kolíně, tak to bude úplný happy-end.
Akorát ta úchylka koukat ženským po nohách (rozuměj po botách) mi poněkud zůstala.
Keine Kommentare:
Kommentar veröffentlichen