Rozhodla jsem se, že si koupím kolo. V Münsteru jsem měla svého fialového draka, na kterého jsem nedala dopustit, ani když mu náhle prasklo brzdové lanko a explodovala pneumatika. Tady jsem si ale řekla, že tedy dobrá, mám-li tu svůj budoucí bicykl používat i v zimě (a polští meteorologové nám předpovídají zimu ne hned tak ledajakou), koupím si kolo dámské, se širšími pneumatikami a nesjetým vzorkem, torpédem (čili bržděním "dozadu"), krytem na řetěz a funkčním světlem. A s tímto předsevzetím jsem vyrazila na sobotní bleší trh.
Prodejců s kolama tam bylo spousta, ale mým požadavkům vyhovovalo jen několik kusů z jejich nabídky. Po bližším ohledání, zjištění ceny a podobně se mi zalíbilo jedno zelené dámské kolo, a tak jsem si řekla, že ho vyzkouším i jízdně. Světla svítila, brzdy brzdily, přehazovačka přehazovala, sedlo pružilo. Tak jsem ho za pade koupila. Turecký prodavač mi nákup schválil a jak že jsem udělala dobře, že to kolo je prostě skvělé. A jen tak mimochodem dodal. že kdyby přece jenom byl nějaký problém, ať se u něj příští týden stavím, že bude na blešáku opět.
No, asi chlap jeden vykutálená věděl moc dobře, proč tu větu na konci dodal. Jen co jsem se od blešího trhu vzdálila natolik, že už to bylo blíž domů než zpátky tam, začaly se dít věci. Sedla jsem na sedlo a sedlo se otočilo tak, že jsem zadek měla dole a špička sedla směřovala téměř kolmo nahoru. Přehazovačka přestala přehazovat, kolo začlo vydávat podivné zvuky, při šlapání drhlo a jet nějak "v rytmu" se taky rozhodně nedalo. I ten zvonek přestal zvonit. Lidi si mohli hlavu vykroutit, aby tu moji krasojízdu viděli. Horor. Měla jsem chuť hodit kolo do křoví a utéct nebo ho postavit nezamčené na náměstí, že by ho třeba někdo ukradl, nebo ho v prvním cykloobchodě prodat třeba i jen za 5 éček. Nakonec jsem se s ním ale přeci jen dohrabala ke koleji, kde jsem ho i zamkla a řekla si, že nejlepší bude ho příští týden hodit na hlavu tomu Turkovi.
Jenže pak jsem večer na salse potkala Erica, jehož nevlastní tatínek je vášnivý kutil a ještě k tomu vášnivý cyklista, čili v danou chvíli ideální kombinace a Eric mi nabídl, že se na to v neděli můžeme spolu mrknout.
Po jízdě hrůzy na předměstí Frankfurtu jsme dorazili k Ericovům. Eric začal tahat jednu bednu s nářadím za druhou, takže to vypadalo nadějně. Když ovšem k povolení matky začal brát kleště a o klíče ani okem nezavadil, říkala jsem si, co mě to napadlo jít spravovat kolo s Američanem, že to nemůže dopadnout dobře, vzpomínala jsem na staré dobré časy v Münsteru, kdy zlaté české ručičky mi vyměnily píchlou duši i brzdové lanko během chvilky (tímto tě zdravím, Míšo :-) ) a přestala jsem doufat v lepší zítřky s lepším kolem. Eric ale po hodině moření se s jednou matkou odhodil svou mužskou ješitnost a zavolal svého nevlastního německého tatínka, který je ještě ze staré školy a umí vzít nářadí do ruky. A tak mi pan Uli spravil sedlo, odstranil defekt, který způsoboval hlučnost jízdy a diagnostikoval rozbitou přehazovačku, se kterou jsem druhého dne šla k vyhlášenému opraváři kol. Skutečně byl problém v přehazovačce, oprava stála jen 8 éček, což je na zdejší poměry vysloveně zadarmo. A tak teď moje kolo jezdí, brzdy brzdí, zvonek už zase zvoní, jen to přední světlo přestalo svítit. No co. Nemůže být všechno dokonalé. Ale už je to prostě moje milovaná cyklodračice. A navíc jsem se díky ní skamarádila s celou jednou německo-americkou rodinkou. Takže díky Ericu a díky ty Turku jeden!
Keine Kommentare:
Kommentar veröffentlichen