O to se s vámi musím podělit!
Mám souseda Palestince.
Nejprve jsem z něho měla trošku strach, protože vypadá jako bouchač, má plnovous a na dveřích plakáty Ju-jutsu a čínských bojovníků. A taky palestinskou vlajku a na ní nějaké arabské nápisy, u kterých asi radši ani nechci vědět, co znamenají. Hned první den mě tři hodiny mučil tradiční, ukvičenou arabskou hudbou, která neměla žádný rytmus (alespoň já jsem ho tam neobjevila) a jediné slovo, kterému jsem rozuměla a které se neustále opakovalo, bylo Habibi ( =miláček).
Po tomto úvodním šoku jsem se ale jednou dala s Sharafem v kuchyni do řeči, přičemž výsledkem bylo, že jsem od něj vyfasovala krabici rýže a arabská hudba se z jeho pokoje linula několik dní za sebou jen příležitostně a ve snesitelné formě (už to začínalo mít i náznaky rytmu). Začala mi svítat naděje, že to s tím mým sousedem nebude tak hrozné nakonec. Jenže chyba lávky. Tři dny byl klid a pak to začlo. Arabská hudba začala být ještě hlasitější a umňoukanější, aby se to vyvážilo tak to začal prokládat německým rapem a na dobrou noc si (mi) pouštěl elektronickou hudbu.Několik dní po sobě. Kdyby tam věčně neměl tlupu svých dalších arabských kamarádů, tak bych překonala lenost, vstala z postele a šla mu něco říct. Takhle jsem nechtěla dělat pyžamovou show a v duchu doufala, že ho dojde seřvat někdo jiný. Což se samozřejmě nikdy nestalo.
Ale jak jsem napsala nahoře, zázraky se dějí. Dneska se mě došel Sharaf sám od sebe zeptat, jestli mě ta jeho hudba nááhodou neruší. A že se omlouvá. A že se polepší. A že kdyby přeci jenom byl ještě někdy hlasitější, tak stačí zaklepat a on to ztlumí.
Takže mi zase svítá naděje. No, uvidíme.
Keine Kommentare:
Kommentar veröffentlichen