Je několik věcí, které mě vždycky překvapí, když do Německa přijedu.
Za prvé je to neuvěřitelné množství úžasných, voňavých, lákavých pekáren.
Za druhé je to množství neněmeckých Němců a zahalených žen. Prostě vždycky za tu dobu, co v Německu nejsem, zapomenu, že jich je tu opravdu TOLIK.
A za třetí je to problematičnost otevírání bankovních kont. V Čechách přijdete do banky, řeknete, že chcete otevřít konto, oni řeknou ano, otevřeme ho. V Německu přijdete do banky, řeknete, že chcete otevřít konto a oni řeknou: A máte termín? A bez termínu ani kuře nehrabe. Takže mě posílali z jedné pobočky do druhé, protože jsem to konto vážně potřebovala. A protože oni viděli, že konto vážně potřebuju a že bych vážně mohla odejít ke konkurenci, tak kuře zahrabalo i bez termínu, ale s významnou poznámkou, že příště už by to ten termín vážně chtělo.
A taky jsem si kupovala O2 SIM kartu. Prodavači byli dva Íránci. Strašně sympatičtí. Strašně upovídaní. Strašně chaotičtí. Takže to celé trvalo strašně dlouho, dlouze jsem si mezitím popovídala s mladou Moldavankou, nakonec jsem tam musela ještě druhý den. To už tam byli Íránci tři. A naštěstí i moje připravená smlouva.
Keine Kommentare:
Kommentar veröffentlichen